Přiznám se, že do psaní tohoto článku se mi ani trochu nechtělo. Týden zase ufrnkl jako voda a to znamená, že do konce prázdnin nám fakt zbývá už jen ten úplně poslední a pak zpátky do školy. A mně je to snad víc líto než těm dětem. Jenže život bychom měli brát pozitivně a i já se musím nakonec přiznat, že se i docela těším, že školní rok pro mě osobně bude znamenat zase trochu řádu a méně vaření. :)

Seznam věcí, které má dcerka přinést do druhé třídy jsme sice dostali už na konci června, ale já ho až do začátku tohoto týdne s radostí ignorovala. V pondělí jsme se ale přece jen s dětmi do papírnictví vydali, jen seznam zůstal hezky ležet na botníku, kde na nás trpělivě čekal. My s Aničkou jsme se ale nevzdaly, já zalovila ve své fotografické paměti, poctivě trénované dlouhá školní léta, ona zase ve své zodpovědné hlavičce skorodruhačky, a nakonec jsme domů přinesli asi polovinu požadovaných věcí.

 

Doplnit dětem šatní skříně podzimním oblečením jsem ještě nestihla, ale jedno vím jistě. Přehánět to nebudu. Anička si první den školy chce vzít znovu své košilové šaty, stejně jako loni. A pokud bude ráno chladno, tak si k nim natáhne své oblíbené podkolenky. Kačenka je v tomto typická mladší sestřička a většinou se ráda řídí vkusem starší Aničky. Tyhle šatky jsou vůbec praktická věc. Holky je nosí vlastně celoročně. V zimě si pod ně jen dávají košilku a punčochy.

Od září budeme mít doma druhačku a předškolačku, takže letos jsme nemuseli řešit žádné shánění aktovky a pouzdra. Anička má vše z loňska, včetně kufříku na výtvarku a Kačka si ještě rok bude užívat, že s sebou může nosit jen svoji oblíbenou ovečku. To Anička už plyšáky nechává doma v postýlce, zato peněženku s drobnými a čipem na oběd, má přichystanou už teď.

 

Vůbec se nám to doma nějak všechno mění. Třeba psací stůl, který mají děti v pokoji už od malinka, zůstával doteď téměř nepovšimnutý. Holky si malovávaly u malého stolečku uprostřed pokoje. Jenže dnes už jim malování nestačí. Mají své výtvarné projekty. Potřebují spoustu místa na psaní, vystřihování, lepení a občas prostě chtějí pracovat někde, kam malý bráška nedosáhne. Domácí úlohy si v 1. třídě psávala Anička hlavně v kuchyni, abych si mohla sednout k ní nebo třeba jen dohlédnout od kuchyňské linky. Letos ale myslím,  že i ona už bude ráda, když na své práci bude pracovat sama a v klidu.

I Káťa se posunula zase o kus dál. Číst sice ještě neumí, ale knihy miluje a tráví v jejich společnosti velké množství času. Nejraději na své posteli, obklopená svými oblíbenými polštářky. Tam má svůj svět, kam nikoho nepouští.

Můj instagramový hashtag „dvamesicenechystamzadnesvaciny“, už za týden bude jen minulostí a mě čeká zase deset měsíců každodenní přípravy. Vím jistě, že to, do čeho svačinu budu dávat velký problém nebude. Daleko náročnější bude vymýšlet kombinaci zdravého, malého, chutného, a pokud možno, nejpozději do oběda snězeného.

Zkrátka a dobře zase nám to všechno začne. My mámy v novém školním roce vidíme často možná už jen kolotoč úkolů, kroužků, placení obědů a školní družiny. Tak se domluvme a zkusme to vzít jinak. Třeba jako tenkrát, kdy se nám nechtělo do školy, ale věděly jsme, že spolu s písemkami nás čekají také nové zážitky a dobrodružství. Pořád na nás čekají. Jen jim dnes možná musíme jít trochu víc naproti.

Tak hlavu vzhůru a…pravou!