Na začátku minulého týdne jsem odjela na dva dny do ticha přírody. Sama. Cíl byl jasný. Dopsat poslední řádky naší knihy. Byly to jediné dva dny za celého téměř půl roku příprav. Seděla jsem v tom tichu, jen s notebookem, psala a když jsme si s manželem volali, místo pozdravu jsem na něj vyhrkla, jestli tohle je jako ono? Jestli takhle skvělé to je, když člověk může při práci prostě jen pracovat?

Těch předchozích pět měsíců jsme totiž  psaly a fotily a žily a pracovaly, praly, vařily, žehlily, nakupovaly. Všechno dohromady. Někdy jsme měly vážně dost. To když jsme v neděli kolem půlnoci usínaly nad klávesnicí. Nebo nad washi páskami. Dny, kdy se fotilo, jsme si dávaly dvojitou kávu. V těch dnech totiž naše domácnosti vůbec nebyly vhodné na stránku knihy. Krémy a pomazánky, všude samá vázička a papírová dekorace. Jednoduše binec. A děti. Ty starší už měly své úkoly. Batůžky plné dekorací, které statečně přenášely na určené místo. Venkovní focení jsme odkládaly jak to jen šlo. Pořád jsme čekaly na krásné jarní dny. Jenže v určené termíny jsme se važně nestrefily. Byla zima, vítr a taky déšť. Jak se to nakonec stalo, že na fotkách je sluníčko, to samy doteď nevíme. Co ale víme je, že bez velké pomoci Katky a Lukáše, majitelů krásné kavárny Dvorek pod Petrovem, bychom to poslední focení asi nezvládly. Nejenže nám poskytli prostor. Taky nám vařili horkou kávu a dětem čaj, půjčili ty nejkrásnější dekorace a nebáli se přiložit ruku k dílu. A to pořádně (ten zahradní stan bychom tam asi stavěly doteď). Ke všemu navíc povzbudili milým slovem. Tímto jim děkujeme a děkovat budeme asi ještě mockrát!

Musíme se přiznat, že jsme si za tu dobu, co jsme knihu psaly, sáhly téměř na hranice svých fyzických sil. Jedna dokonce ve stavu 1+1. A třeba my máme od března nový obývák. Nicméně věci z toho starého jsou stále v krabicích v naší ložnici. Jako fakt.  Nebyl jediný večer, kdy by byl čas (a síla) je vybalit…

Ale ten pocit, že jsme to zvládly, ten tedy stojí za to. Jsme šťastné a taky hrdé. Od toho dne, kdy jsme na kus papíru sepsaly hrubou osnovu až po poslední úpravy, je to naše práce. Každé písmenko, každé aranžmá. Jasně, že jsme taky pěkně napjaté. Jít s kůží na trh není jen tak. Nicméně čistě mezi námi – nám se ta knížka jednoduše líbí :)

V úterý na nás čekal už jeden z posledních úkolů. Pěkně se obléct, navonět, sbalit dítě (asi deset autíček), nezapomenout flashku a disk s fotkami a dorazit včas na schůzku do nakladatelství. Zasedačky nejsou zrovna prostor ve kterém bychom se v posledních letech pohybovaly nějak často (konkrétně asi tak dvakrát za rok:), tak jsme si tu schůzku náležitě vychutnaly. A bylo to radostné. Plné očekávání, plánů, a tak.

My v létě rozhodně zahálet nebudeme. Budeme ladit detaily, obálku, písmo… Ale taky hodláme odpočívat, večer chodit na pivo a ráno dlouho spát (ano, konečně žádná škola)!

A na podzim se letos budeme těšit o něco víc než jindy. Protože na podzim se z té hromady popsaných stránek v počítači a stovek nafocených fotek stane opravdová knížka. S úvodem i závěrem. S obálkou a povídáním o nás. No prostě chápete…My máme radost! A Vy, jak doufáme, taky!