Léto je moje nejoblíbenější období. Už od ledna sním o tom, kam všude v létě pojedeme, co zažijeme (samozřejmě, že toho vždycky stihneme sotva polovinu), ale to nevadí. Léto rovná se prázdniny. A nejspíš to tak budu mít už napořád, i když už dávno žádné nemám. Read more
Pátek! Prostřený stůl, čerstvě usmažené palačinky, doma uklizeno a za oknem konečně slunečno. Může být něco lepšího?
Dlouho jsem sbírala odvahu jej udělat, ale teď můžu říct, že jsem před ním měla zbytečně velký respekt. Doteď jsem aspoň poctivě testovala, když ho někde v restauraci či kavárně nabízeli. Takže jsem věděla, do čeho jdu. S výběrem receptu jsem moc neváhala a sáhla jsem po osvědčené Ditě P. Poprvé jsem se tedy pustila do výroby Crème brûlée.
Chtěla jsem je zkusit už dávno, ale pořád jsem si říkala, že to bude moc upatlané a pracné. Jejich čas ale přišel a to právě v tuto velmi hektickou adventní dobu. Ke svému překvapení jsem zjistila, že nic složitého mě nečeká a že se trochu upatlám od čokolády mi vlastně ani nevadí, protože kvalitní čokoláda je prostě úžasný balzám (na tělo i duši). Tentokrát jsem neexperimentovala a vše jsem dělala přesně tak, jak jsem našla u Cataliny v receptu. Rozhodla jsem se rovnou jak pro hořkou tak mléčnou variantu a myslím, že jsem udělala dobře. Jednak nám chutnalo kombinovat obojí a jednak jsem měla poloviční práci s nádobím.
Náhodou mi na něj padl zrak v novém čísle časopisu Albert. Trochu jsem pak na sebe byla naštvaná, že jsem se do nové věci pustila zrovna na rodinnou oslavu. Nu což. Kombinace odpalovaného těsta, povidel a šlehaček s tvarohem prostě nemůže zklamat, říkala jsem si. A povidlovník opravdu nezklamal. Celé to chutnalo jako obrovský věneček na plech.
Jelikož je v naší rodině pořád co slavit, člověk se také díky tomu učí stále nové a nové věci. Například pečení dortů. Tentokrát jsem pekla pro Viktorka a jelikož miluje čokoládu, bylo potřeba udělat nějaký extra čokoládový. Zvolila jsem recept z Apetitu, samozřejmě u mě jak jinak než s malou obměnou, a volba to byla velice chutná – nezbyl ani kousek. Zrovna dietní tedy není, ale pro čokoládomilce je jako stvořený.
Rána začínají být chladná, tenhle čas kdy končí prázdniny a léto pomalu ztrácí svou sílu jsem nikdy neměla ráda. Letos mi to vlastně ani nevadí. Těším se na další dny a týdny, a na to co přinesou…
Na pískoviště dopadají první kusy. Viktor se naučil nové slovo: bum. Nedá se to popřít, je tu sezóna meruněk. Ovšem co s nimi? Na pálení to zatím aspoň u nás není, na marmeládu zatím nejsem já a knedlíků a hrnkové buchty už máme po pár dnech plné zuby. Zalistovala jsem tudíž v kuchařkách a Požárová mě znovu nezklamala a překvapila. Při hledání jsem se zaměřila hlavně na množství meruněk, aby jich v receptu bylo minimálně půl kila. A tak jsem nakonec v jeden den vyzkoušela Meruňkové jezírko a Meruňkovou slunečnici, obojí z její kuchařky Což takhle dát si tvaroh.
Mé letošní přednarozeninové trápení s dortem pro čtyřleté dítě vyřešil tento odkaz na mašinku. Po úžasných marcipánových dortech z minulých let to byla změna ve všech směrech.
Peče se u nás doma odnepaměti. Je skvělá, nikdy se nepodaří suchá, nikdy také nevydrží dýl jak dva dny. Já jsem jí dala malou úpravu a tím jsem ji povýšila na dezert se vším všudy.