Nejezdím na kole. Neumím to. Tedy ano, samozřejmě, že jsem se to jako malá učila. Ale nenaučila. Tedy, udržím se, jedu, ale jen na rovině. Z kopce se bojím. A na silnici to nezvládám už vůbec. Tolik mě děsí projíždějící auta, že se kymácím ze strany na stranu. Zkusila jsem to jednou a prohlásila, že už nikdy víc! To mi bylo 12 a od té doby jsem si na kolo nesedla.
Dnes ráno pan pošťák přinesl balíček. Nečekaný, jen za podpis! To se mi často nestává (vlastně téměř nikdy se to nestává :). Ale hned po otočení obálky mi podle razítka bylo jasné, odkud tohle psaní přicestovalo…
Přemýšlela jsem, čím bych Matymu mohla udělat na jeho první Vánoce radost. Původně jsem přemýšlela, o nějaké plyšové „aktivní hračce“. Ale všechny co mi padly do oka byly ze zahraničí, nejčastěji vyrobené v Číně a samozřejmě předražené.
Je to už dlouho, co jsem tu byla naposledy… a to doslova. Ne, že bych měla tolik práce, že bych si nenašla ani minutku, ale nějak poslední dobou nebyla chuť. Psát, fotit, dávat příspěvky… Ale to se tak občas někdy asi sejde. Vlastně s tím pořád trochu bojuju. Psát by se dalo a hodně! S focením je to už horší, přiznávám, foťák vytáhnu za den málokdy. Takže si spíš teď tak nějak přemýšlím, jak to uchopit… Snad na to brzy přijdu
V plánu byla už někdy na podzim, ale tak květen je taky pěkný měsíc! Navíc, teď už si ji Matěj opravdu užije. Zatím jen pozoruje a cvrnká ručičkou. Ale sliny už se mu sbíhají. Nebo já nevím, ale má jich plnou pusu!
Utíká to! Matěj má dnes 14 dní a naše dny pomalu dostávají znovu řád. No, i když řád – samozřejmě že teď stíhám tak polovinu z toho co před porodem, ale raduji se z mála.
