Na konci července jsem navštívila nově otevřenou Werichovu vilu a minulý týden jedním dechem přečetla Nevyžádané rady mládeži od Marka Váchy. Obojí ve mně rezonuje dost podobnými tóny. A hodně silně. Tedy nevím, jestli mi rozumíte, ale nenavštívila jsem mockrát místo, kde sice nikdo nežije, a přesto je tak plné života. A asi nikdy jsem nečetla tak naléhavou a burcující knihu. O životě. Obojí se mi dost strefilo do mých myšlenek posledních měsíců. Read more
Když jdu okolo a mám chvilku, většinou se tam zastavím. I párkrát v týdnu. V jednom brněnském obchodě s oblečením. Read more
Všichni v tom žijeme. Kdo víc, kdo dál, kdo líp…Všichni se snažíme dělat vše rychle a nejlíp a co nejmíň spát a co nejvíc stihnout, zažít, ochutnat… V polovině července jsem strávila pár dnů s dcerkou v nemocnici. Letos už potřetí. Když jsem ji doprovodila na vyšetření a vracela se zpět, koutkem oka jsem zahlédla maminku, asi tak stejně starou jako jsem já. Za ruku vedla asi dvouleté dítko. Nemělo vlásky. Nespěchali. Neměli kam. Vraceli se na svůj pokoj. Ona se jemně usmívala, dítko se jí důvěřilo drželo za ruku.
Ten večer jsem musela jít na vzduch. Procházela jsem se venku asi dvě hodiny, nikam jsem nespěchala, jen přemýšlela. Další dny jsem zvolnila. Na maily odpovídala, ale s mírným zpožděním, pár věcí jsem vypustila úplně. Tělo bylo tak vyčerpané, že jsem si musela jít každý den po obědě lehnout. A víte co? Nestalo se vůbec nic. Život běží dál, já jsem dál máma a dál dělám práci, která mě těší…
A večer nesedím u počítače, ale chodím ven, pozoruju západ slunce a je mi v tom tichu moc dobře…
To asi jen občas máme pocit,že jsme důležitější než jsme a je fajn si připomenout, že je zázrak, že vůbec jsme.
Bylo jich nepočítaně a zdály se nekonečné. Každý rok znovu plné očekávání a snů. Prázdniny. Ta stará jabloň před okny babičiny chalupy, jejíž jablka jsme sbírali pořád znovu a ona pořád znovu padala. Pohled přes její větvě každé ráno napovídal, jestli slunce bude pálit nebo se schová za mraky. A to malé okénko z kuchyně, kterým jsme babičce podávali peřiny, aby je dala vyvětrat na dvůr. Cesty na koupaliště a k večeru zpět, plní dojmů a cukrové vaty. Mokré plavky na šnůře a večery v tichých rozhovorech před chalupou na lavičce. A nad hlavou tisíce hvězd. A pak jiné, v jiném městě. S vůní čerstvých loupáčků z noční pekárny. A procházky pod hvězdami. Ta radost a bolest a všechno tak upřímné, jak jen může být. Dnes už dávno zapomenuté. Skoro jako by nebylo. Jen ten malý porcelánový slon ještě ví své. Pořád je mám. Ty tisíce hvězd nad hlavou. Starostí mám dnes tolik, že mě často až svírají a budí ze spaní. Život dostal svůj směr a jednotlivé dny mají svůj scénář. Ale ještě pořád zvedám hlavu ke hvězdám a čtu si ty věty, sny a přání do nich kdysi dávno zapsané. Na ty nikdy nechci zapomenout. A o to víc, když se blíží prázdniny…
Je všední ráno, blíží se čtrvtek a já začínám pomalu přemýšlet o novém přípspěvku na blog. V neděli je Den matek, tak by se hodilo něco pěkného, hřejivého. Něco o tom, jak nám mateřství mění životy, jak se díky němu měníme my samy , jak zrajeme a učíme se a…z myšlenek mě vytrhává známý ječivý hlásek jedné z dcer – „Tohle tričko nechciiii, je mi velké! To se nešijí trička, který mi nebudou velký???“ Po ránu nejsem schopná adekvátní odpovědi, jen rychle vytahuju nějaké jiné a houknu na dceru, ať se laskavě obleče, jinak to do školy nestihne. Snídaně, a po ní rychle obléct Matěje, dohlédnout na druhou dcerku, nezapomenout obléct sebe! Dnes vedu do školky já. Těším se, že cestou bude chvíle času na přemýšlení. Potřebuju si ta slova trochu promyslet, ať to není jak z červené knihovny…po proběhlém ránu mě ale stejně o mateřství nenapadají zrovna žádné růžové myšlenky. Read more
Mám tu scénu ve filmu Vratné lahve moc ráda. Pan Svěrák, coby stárnoucí učitel oznámí po desítkách let strávených na škole, že odchází. Odpověď na překvapenou otázku jeho nadřízené zní jen: „Já už tady nejsem rád“. Tak málo slov, které dokáží říct tak mnoho.
Před nedávnem jsem si psala s kamarádkou ze školy. Rozhovor s ní mě vlastně inspiroval ke vzniku tohoto článku. Read more