Tak tuto větu už jsem hodně dlouho neslyšela, ale minulou neděli jsem byla pozvána po letech na taneční parket.

A zval nás sám taneční mistr Jan Tománek. A když říkám nás, tak myslím sebe, svého manžela a dalších asi 14 tanečních párů. Na Vánoce pod stromečkem mě totiž čekalo překvapení, které jsem si (i když možná ne přímo takto) dlouho přála. Po prvním šoku mě napadlo, jestli, když se to jmenuje Stardance, nebudeme taky vypadávat. A už jsem hledala mobil, abych známým psala, ať nám posílají hlasy. Druhá otázka byla mnohem závažnější. Co si vezmu proboha na sebe?

Asi oba dva jsme se při vstupu do sálu cítili jako při prvních tanečních. Nervozita, zpocené ruce, po očku sledování, kdo má jaké šaty. Jen na rozdíl od tanečních jsem si byla jistá svým partnerem, ovšem to mi na jistotě moc nepřidávalo.

Avšak po skončení hodiny a půl trénování waltzových kroků a závěrečném tanci Anny Polívkové s Michalem Kurtišem jsem se přistihla, že se mi ani nechce jít domů.

Po těch 8 lekcích se z nás nejspíš žádné hvězdy nestanou, i když…manžel už je pro mne tou hvězdou teď. Ale oproti tanečním si to mnohem víc užívám jako kulturní zážitek. Nejen že jsme chvíli bez dětí, nejen že vytahané tepláky hodím do kouta. Ale na chvíli zase proplouváme prostorem jen sami dva, neřešíme nic než kroky a držíme se vzájemně. A dokonce se mi zdá, že to mého muže začalo snad i trochu bavit, ale uvidíme jaké bude jeho chacha na příští tanec. Přece jen od manželů Tománkových nás nic než Cha-Cha čekat nebude.