Poslední noc v roce. Den i noc jako možnost se ohlédnout, přemýšlet, poděkovat, zastydět se. A pak se znovu nadechnout a vykročit do nového roku. Možná to tak máte, možná ne.

Pro mě byl uplynulý rok krásným obrazem všedního bytí. A to se vším co k němu patří. Rozloučit se po spoustě let se známým a zaběhnutým a začít znovu, nevědět, co přijde. Někdy bylo hodně těžko, to když jsem se slzami odpouštěla a zároveň opouštěla, ale někdy se zdá, že jen tudy vede cesta dál.

V myšlenkách se neustále vracím do jara, kdy všechno kvetlo, my s holčičkama si chodily po procházkách, ujídaly pečivo z krásných retro pytlíků nebo pozorovaly dešťové kapky za oknem, měnily květiny ve váze, ochutnávaly první bylinky koupené na trhu. Po večerech jsem bojovala se strojem, stříhala zacuckané nitě a pak se radovala nad prvními ušitými kousky.

A pak s příchodem léta jsem tiše vítala nový život, který ač ještě plně skrytý všem okolo už o sobě dával nemálo znát. Podzim plný pokojného chystání a plánů. A také náš v předvánočním čase otevřený obchůdek.

Kdo jen by si to všechno na začátku ledna pomyslel.

O Vánocích jsem prožívala obrovskou vděčnost, že sedíme u jednoho stolu, že nás není ani o jednoho míň (u nás doma to považujeme za jeden z největších darů), naopak, že ten nový život, který dá-li Pán Bůh za pár týdnů přivítáme, už se nedá vůbec přehlédnout.

V posledních dnech mi v uších zní jedna věta z knihy „Druhý život Marýny G.“ (o té zase někdy příště). Urývek z oné věty zní: „Celý její život byl modlitbou…“

Jestli si něco přeji pro příští rok, tak je to právě tohle!

Tak v příštím roce nashledanou…