Přiznám se, že blíž už mi je čtyřicet let než čtyřicátá léta 20.století, ale pro naše společné focení jsem se nechala inspirovat právě touto nelehkou dobou. Z babiččiny skříně se mi hodilo pouze paraple, tak jsem na to musela jít trochu jinak.

Konečnou vizáží bych nejspíš tak úplně do 40.let nezapadla, protože v mém podání se víc jednalo o postřižiny té doby. Příliš krátké vlasy, příliš krátké šaty, odhalená ramena.

Nevím nakolik by se v té době dalo vymluvit, že holt nezbyla látka, vždyť všeho byl nedostatek a přece jsem zbývající záclonu musela nechat na okně, ne? Ani Diora bych asi svým vzhledem neoslnila, protože k jeho poválečnému New look, tedy k šatům zdůrazňující křivky přesýpacích hodin, mám opravdu hodně daleko. Jen díky líčení, tedy zvýrazněnému obočí, černé protažené lince na horním víčku a hlavně nepřehlédnutelné rudé puse se této době přibližuji.

Nechtěla jsem se tedy situovat přesně do doby válečné až poválečné, spíš jsem si chtěla vyzkoušet takové vlastní proputování si časem. A co mi  tato cesta dala? Zjistila jsem, že lodičky a baret jsou opravdu nadčasovými kousky. Že jsem moc ráda, že nemusím každé ráno na obličej nasadit masku nalíčené jiné osoby, abych ji večer pracně odlíčením sundávala. A i když jsem neměla ani zvonovou sukni, ani vypasovanou halenku se zvýrazněnými rameny, mohla jsem se aspoň na nějaký čas cítit jako ve filmu. Možná to nebyla zrovna Casablanca, spíš La Dolce vita, ale i tak „by to možná mohl být začátek krásného přátelství“ se čtyřicátými lety.