Stávala na prvním schodku v předsíni. Babiččina remoska. A uvnitř se pekly ty nejlepší kynuté buchty. Nebo kuře. To úplně obyčejné s bramborami omaštěnými máslem. Jenže ta vůně… Stačí zavřít oči a jsem tam znovu. V babiččiné kuchyni a je mi znovu pět let. Babička umývá nádobí u toho starého umývacího stolu, a zdá se, že jí vůbec nevadí, že tohle dělá několikrát denně a k tomu tisíc jiných věcí. Povídáme si a mně, té malé pětileté dušičce, je tak nějak hrozně fajn.

A pak prázdniny u druhé babičky. Je mi už o pár let víc. Venku mrzne a my spolu sedíme v té staré kuchyni na chalupě, babička vaří a povídáme si. Teda spíš ona povídá. Příběhy. Stokrát řečené, ale já je tak ráda poslouchám. Ne tak úplně veselé, ale vlastně vůbec ne smutné. Celé 20. století jako na dlani. A najednou ty staré zažloutlé fotky vypadají úplně jinak. Všechny ty útěky do lesa při náletu, noci v seníku, když přišli ruští vojáci, ale taky sáňkování z brněnských kopců do vysílení. Všechny ty lásky roztržené osudem a výrobky z chleba uvnitř komunistických lágrů. Malé děti, které se nikdy nedožily dospělosti a manželství, která vydržela přes všechny těžkosti…

Sedím v té kuchyni, kde sálá z kamen hřejivé teplo, dívám se na babičku a poslouchám. A když zavřu oči, klidně znovu a znovu. Jak ráda se k těm příběhům vracím. Do všech těch hořkosladkých vzpomínek lidí, které já jsem mnohdy ani nepoznala. Všechny ty radosti i bolesti, ztráty a nálezy, pevná přátelství, která vydrží mnohem víc než ostnatý drát.

Příběhy…myslím, že má velký smysl je psát, vyprávět…a hlavně žít!