Na konci července jsem navštívila nově otevřenou Werichovu vilu a minulý týden jedním dechem přečetla Nevyžádané rady mládeži od Marka Váchy. Obojí ve mně rezonuje dost podobnými tóny. A hodně silně. Tedy nevím, jestli mi rozumíte, ale nenavštívila jsem mockrát místo, kde sice nikdo nežije, a přesto je tak plné života. A asi nikdy jsem nečetla tak naléhavou a burcující knihu. O životě. Obojí se mi dost strefilo do mých myšlenek posledních měsíců. Jan Werich měl obrovský talent na slova. Uměl si s nimi pohrát jako málokdo a vytvořil s jejich pomocí tolik krásného. Nemusel. Mohl si psát do šuplíku. Nebo taky vůbec. Nemusel se snažit a mohl svůj talent nechat jen tak podřimovat. Třeba už jen proto, že doba mu zrovna moc nepřála. Neudělal to. Naštěstí.

Paní Meda Mládková to taky mohla vzdát. Nemusela se tolik snažit. Už i tak toho v životě zvládla dost. Nemusela to dotáhnout až do konce. Už mohla odpočívat. Neudělala to. Naštěstí.

Docela se mi z toho zatočila hlava. Kolik myšlenek může člověk za život zapsat, kolik fotek vyfotit, kolik lidí může poznat, kolik východů a západů slunce může vidět. Kolik se toho může dozvědět, kolik předat a naučit. Kolikrát může pomoct, kolik toho vybudovat, kolik krásného vytvořit, kolik bojů vybojovat.

Čekání na „až“

Taky ten svůj život můžu hezky v klidu pročekat. Můžu celý  svůj život čekat na to pravé žití. Až dostuduju, až si najdu práci, partnera, byt. Až budu mít děti, až mi děti odrostou, až budu dost dobrá, až se to naučím, až si budu jistá, že to nezkazím. Až najdu odvahu, až přijde ta správná chvíle…

A taky to můžu klidně vzdát dopředu. S pocitem, že já sama jsem buď moc nebo málo. Že nejsem dost dobrá, abych to dokázala já sama. Že ten druhý to zvládne líp.

Víte, ještě pře pár lety jsem poměrně často slýchala „To ještě stihneš“, „To se naučíš“, „Tam se určitě podíváš“, “ Na to máš ještě tolik času“. Pak ty hlasy začaly pomalu ustávat a mně došlo, že možná jo a možná taky ne. Že ty roky, co uplynuly už nikdy nevrátím. Jo, mladá sice relativně ještě jsem, ale už nikdy nebudu ani o den mladší. Došlo mi, že tohle není čekárna na ten pravý život. To je on. Teď ho žiju a záleží jen na mně jak a čím ho naplním. Jak své talenty využiju a jestli vůbec. Koho si pustím do života a komu a čemu dám svůj čas. Ten čas, který mám, ale který je zároveň tak vzácným zbožím.

A taky mi došlo, že když ten svůj život neprožiju já, nikdo jiný to za mě neudělá. Je jedinečný a nikdy už se nebude opakovat. A je taky dost možný, že projekty, které neudělám já, už možná neudělá nikdo. Že můj život má obrovskou váhu. Stejně jako ten váš.

Do té vily si zajděte a tu knížku si přečtěte. A to, co vás baví, to dělejte. To, co neumíte, to zkoušejte. A to, co se chcete naučit, se naučte. A na ten svůj život nečekejte. Ten prostě žijte.

p.s. Fotky jsme fotily s Peťou už na jaře, proto ten svetr a vlněná šála. Taky jsem pořád čekala na tu správnou chvíli, kdy je použiju. Aby se hodily do toho správného ročního období a k tomu správnému článku. Myslím, že to je právě on :)