Prázdniny se přehouply do druhé půlky. Když jsem ještě chodila do školy, pravidelně na mě v tomto čase začal doléhat stres a obavy z dalšího školního roku. Babička mi nikdy nezpomněla 26.7. připomenout, že už je svatá Anna a tudíž už odteď budou chladná rána, a že se den už začne pěkně zkracovat…Já jsem žel od přírody spíš pesimista, nicméně čím dál víc se v půlce prázdnin snažím vidět hlavně to, že nás čeká ještě celý měsíc…

Na začátku prázdnin jsem si sepsala malý seznam toho, co bych chtěla tyto prázdniny stihnout, zažít, udělat, a tak jsem si říkala, že by v polovině prázdnin bylo fajn podívat se na to, jestli se mi vůbec daří si svůj plán plnit. Říkám upřímně, že plánů mám obecně hodně a obecně se jich tak úplně nedržím. Nejsem systematik, ale spíš snílek a duše romantická, která život radši žije podle toho, jak dny zrovna plynou. A tak trochu je to i s mým letním plánem…

První bod seznamu – tedy oslavit s dětmi vysvědčení jsem si do něj zapsala tak trochu alibisticky, abych si ho mohla odškrtnout hned ten večer a měla dobrý pocit sama ze sebe. :) A ty další… Sama jsem nikam neodjela, zato se mi na začátku prázdnin podařilo odvelet muže i s dětmi a strávit celý víkend sama doma. Uklidila jsem si hned v pátek večer a pak si užívala ten nepoznaný pocit uklizené domácnosti. Přesně do nedělní sedmé hodiny večerní, kdy všichni přijeli. Aspoň vím, že si nemusím vyčítat, že se doma pořád někde něco válí. Moje chyba to není, to už vím. :) Ten samý víkend jsem taky konečně navštívila věž Staré Radnice v Brně, kde jsem snad půl hodiny prostě jen stála dívala se do dálky.

Limonády míchám, koláče peču, ovoce s dětmi pojídáme nejen ráno. Taky chodíme pozdě spát a ráno vstáváme až se nám chce. Holčičky už dorostly do věku, kdy zvládají samy nachystat snídani, a tak si tenhle luxus opravdu vychutnávám. Na letní zahrádce jsem letos ještě nebyla, zato s mužem a dětmi děláme pravidelné podvečerní zastávky na pivo v jednom z brněnských parků.

Do Říma jsme odletěli úplně neplánovaně  a ze vzpomínek na vlahé večery a ranní italskou kávu žiji ještě teď. Co se mi z mého plánu nedaří vůbec, jsou chvíle s knihou. Rozečtené mám asi tři, ale pořádně si nemůžu sednout ani k jedné. Věřím ale, že jejich čas ještě přijde, i když si připouštím, že to bude třeba až při podzimních večerech. :)

Ještě před létem jsem ale objevila jednu úžasnou věc, kterou si hodlám udržet nejen do konce prázdnin. Večerní procházky. Tak jak někdo chodí běhat, já se chodím procházet. Užívám si, že po sedmi letech už všechny děti umí usínat bez mé přítomnosti a spí celou noc až do rána. A tak když večer rozdám pusinky a pohlazení, vyjdu ven a nejmíň hodinu chodím tam, kam jen chci. Třídím si myšlenky, pozoruji plující mraky i první hvězdy na obloze a prostě jen jsem. Po celém dni plném povinností, dotazů, emailů a telefonů, působí tahle hodina jako dokonalý lék na duši.

A to je možná taky to hlavní, co mi přinesly letošní prázdniny.

Pokud nestihnu zajít do letního kina a neuslyším pod širým nebem hrát oblíbenou kapelu, asi mě to bude trochu mrzet, ale vědomí, že jsem tyhle prázdniny našla něco mnohem cennějšího, mě bude hřát daleko víc.

Koneckonců, plány, stejně jako pravidla jsou možná taky od toho, aby se občas porušovaly. :)