Jak jsme se již zmínily, podzim byl pěkný, ale náročný. A psaní blogu šlo trochu stranou. Ne že by se nic nedělo, bylo toho spousta, ale ne vše se dalo popsat na stránkách, ne vše se nám na stránkách chtělo popsat a něco prostě muselo uzrát :-)

Moc ráda bych se ale s vámi podělila o radost z nové knížky, kterou jsem si nedávno pořídila. Je to přesně ten kousek do mé skládačky, který mi chyběl po přečtení knížky Madame Chic. Tato kniha mě přinutila zamyslet se nad tím, jak vypadá náš bežný rodinný život, jak kvalitně ho žijeme, v čem se šidíme, na co klademe důraz, ale jedna věc mi tam chyběla. Jak to funguje v rodinách s malými dětmi?

Také jí jen třikrát denně? Sedí s nimi u dlouhých večeří? Jak se chovají? Neskáčou rodičům po hlavě? A jak je to vlastně vůbec možné, že dospělí Francouzi si umí vychutnávat jídlo, mají šarm, umí vařit, vše jim chutná a dokáží se hodiny bavit o tom, co jí… Vždyť se to museli někde naučit?

Knížka Francouzské děti jedí všechno přesně odpověděla na mé otázky, které se týkaly stravovávní malých dětí a přístupu k nim. Knihu napsala Kanaďanka Karen Le Billon, která se na rok se svým francouzským manželem přestěhovala do Francie, do malé vesničky v Bretani, kde žije jeho rodina. Vypráví o tom, jak moc se těšila a jak rozdílná a často i težká byla realita a střet kultur. Po roce jí došlo, že přes veškerou snahu tu žít nemůže, že nikdy nebudem moci plně zapadnoout. Ten rok jí i rodině ale dal tolik, že z něj čerpá dodnes, stejně jako autorka knihy Madame Chic. Pobyt ve Francii její rodině úplně převrátil jejich přístup k jídlu. Z večeří, které bývaly nejstresovější dobou dne, se staly příjmené chvíle odpočinku a rodinné pohody (ano, prý to jde i s malými dětmi). Její totálně vybíravé děti se naučily jíst a ochutnávat nové věci. Hodně k tomu přispěl i přístup ve školkách a školách, který velmi dbá na správné stravovaní a poznávání nových chutí. Děti se ve Francii učí stravovat od útlého věku a i když ne všechno mají rádi, ne vše hned chtějí sníst, tak s trpělivým a vytrvalým přístupem se postupně naučí jíst většinu jídel.

Tak jako autorka utrpěla kulturní šok při příjezdu do Francie, po příjezdu z Evropy si musela znovu zvykat na kanadský stravovací systém a přízpůsobit nový styl stravování tamnějším podmínkám. Přesto v nich francouzský způsob stolování zanechal velkou stopu, které se snaží jako rodina držet doposud a kromě knihy se stravování věnuje i na svém blogu.

Je zvláštní jak moc obě autorky Francie překvapila a ovlivnila. Na druhou stranu obě přiznávají, že americký a francouzský (evropský) přístup k jídlu je naprosto odlišný. Sama jsem se při čtení často usmála, jak jsou některé věci pro Američany neskutečné a jiné, zatímco jako Evropanka je považuji za samozřejmé – pěší chůze, nákupy na trzích a v menších lokálních obchůdcích či školní jídelna s teplými obědy, čtení pohádek Bratří Grimmů, aj…

Na druhou stranu jsem musela uznat, že i u nás v rodině je stále co zlepšovat. Ne kvůli tomu, že bych chtěla udělat z naší rodiny franouzskou.  Ale přístupy, které fungují a dávají smys,l si upravit na naše české poměry a podmínky. A místo toho, aby nás pohlcoval chaos, nastavit příjemný řád. Možná jde vlastně jen o to vrátit se zpátky ke kořenům, trochu se zamyslet, v něčem ubrat, v něčem přidat, tak aby náš život byl vyvážený. Nehltat, nepospíchat, nestresovat a místo toho si zkusit vychutnat to, co mám přímo teď, v klidu, v pohodě, s rodinou nebo klidně i sama se sebou… No nezní to hezky? A co je ještě lepší, moc nás to nestojí a naopak můžeme hodně dostat :-)

Pokud máte děti nebo je plánujete, knihu vám vřele doporučuji. Já sama mám doma jednoho vybíravce, kterému jsem doteď jeho manýry (nesprávně) tolerovala. A vůbec nechápu jak je to možné, ale během týdne ochutnal tolik nových jídel, co nestihl dříve za celý rok. Ale o tom zase někdy příště :-)

Tak pokud zrovna nemáte co číst, chcete se pobavit a poučit zároveň, máte děti, které odmítají vše kromě dvou druhů jídla a vy se cítíte pod psa, je to knížka přesně pro vás :-)