Je to víc než osm let, co jsme s manželem vyrazili za hranice (nejen všedních dní). Tenkrát jsme spolu navštívili Paříž a strávili v ní několik nezapomenutelných dní. Rok nato jsme už cestovali podstatně blíž, do brněnské porodnice, kde jsme pak v průběhu dalších let byli ještě párkrát. Za hranice cestujeme ty poslední roky dost často, ale bývají to spíše hranice našich vlastních fyzických i duševních sil.

Začátkem léta jsme ale dostali od statečné babičky velkorysou nabídku – čtyři dny hlídání všech tří ratolestí. A to se opravdu neodmítá. Původně jsme si říkali, že nebudeme cestovat příliš daleko, ale nakonec zvítězila touha po dobrodružství nad rodičovskou zodpovědností :) A tak jsme jedno odpoledne odevzdali děti, zamávali, společně šli tu svobodu zapít plzeňským pivem a ve tři ráno jsme už mířili nočním Brnem směr Víděň a Řím. Do Říma jsme přiletěli ve chvíli, kdy se právě probouzel k životu a nám v tu chvíli začali ubíhat tři dny plné nezapomenutelných vzpomínek. Nebudu Vás nudit popisem jednotlivých dní, koneckonců zážitky jsou nepřenosné, ale sepíšu jen pár postřehů, z naší  dovolené ve dvou.

1. Cestování bez dětí je asi nejvyšším stupněm pocitu svobody. Ve frontě na záchod stojíte jen tehdy kdy Vy potřebujete, nikoli třikrát za hodinu proto, že se chce někomu jinému.
2.  Všude jste na čas, všechno stíháte.
3.  Na letišti si koupíte kávu. Nic víc. Protože nemusíte nikomu kupovat nic jiného.
4. Procházky mořským pobřežím jsou zdaleka nejkrásnější. Při pohledu na létající racky máte pocit, že jste stejně volní jako oni.
5. Když Váš muž hledá cestu, aby jste se dostali z místa A do místa B, uvědomíte si všechny důvody, kvůli kterým jste si ho před lety brala.
6. Nosit s sebou telefon, u kterého nefunguje z neznámých důvodů internetové připojení, takže z něj můžete opravdu JEN volat, je očistné.
7. Protože s sebou nemáte tři děti, které mluví na přeskáčku zhruba třikrát za minutu a s sebou nosíte ten telefon bez připojení, máte čas si povídat. Spoustu času. Celé hodiny. Můžete mluvit o čem se Vám jen chce, ale i o tom o čem se tak úplně mluvit nechce. Po letech zjistíte, jak málo času na povídání během všedních dní máte. Jak málo sil. A často i odvahy.
8. Pan Werich v písničce Šaty dělaj člověka měl svatou pravdu. A italské ženy i italští muži to dobře vědí, i když možná pana Wericha vůbec neznají. Ano, mužům sluší košile, dlouhé kalhoty a elegantní boty. Ženám šaty, sukně, košile. A také příjemná vůně, zdravé sebevědomí a úsměv na tváři. A to vše, jak jsme na vlastní oči viděli,  se dá, i když je venku téměř 40°C. Na ten pohled se tak lehce zvyká.
9. Když jsme u těch mužů – bylo příjemné procházet římskými ulicemi. Každý Vám věnuje úsměv, každému se líbíte a každý Vám to dá patřičně najevo. Trochu úsměvné, trochu hra, ale rozhodně je to příjemné. A Váš muž je navíc o to víc hrdý, že jde po chodníku zrovna vedle Vás, a že je to právě on, kdo Vás může držet za ruku :) Trochu více takových úsměvů a galantnosti bych rozhodně brala i v brněnských ulicích…
10. Po třech dnech s úlevou zjistíte, že jste pořád žena a Váš manžel je pořád muž. Nejste jen rodiče. Máte si co říct a je Vám spolu dobře i když za Vámi neběhá šest malých nožiček. A domů se Vám tak úplně nechce. A to je dobře. Protože to znamená, že až bude zase příležitost, určitě ji využijete!