„Children are not a distraction from more important work. They are the most important work. “ C.S. Lewis

Tenhle citát jsem si přečetla v neděli večer na jednom mém oblíbeném zahraničním instagramovém profilu. Docela mi přišel vhod. Po osmi a půl letech je to letos poprvé, co každé všední ráno odejdou všechny tři děti do školy a školky a já zůstávám sama doma. A ano, zůstávám doma. Musím sem popravdě napsat, že to není jen proto, že už pár let běží náš eshop. Ten jsme totiž před pár lety zakládaly právě s tou myšlenkou, abychom mohly pracovat a přitom být svým dětem co nejblíž.

O své práci jsem se tu nikdy příliš nerozepisovala. Nebylo taky moc o čem. Po škole jsem pracovala rok v kanceláři. Pak jsem už byla doma s dětmi. V únoru jsem se do své původní práce měla vrátit. Nevrátila. Neříkám, že jsem o tom za celou tu dobu nepřemýšlela, že jsem tu možnost vůbec nezvažovala. Neříkám, že se mě asi tak  poslední dva roky pořád někdo neptá, kdy se plánuju do práce vrátit nebo co budu po mateřské dělat. Asi abych konečně zapadla. Do nějaké kolonky. Tlak okolí je velký, co si budeme povídat.

Práce v domácnosti není práce

Je to tak. Práci z domova totiž spousta lidí vůbec nebere jako práci. A takovou práci v domácnosti už vůbec ne. To přece děláme všechny. Všechny musíme stihnout vyprat, vyžehlit, uvařit. To dáš, to zvládneš. Jen tak mimochodem. Domácnost přece není žádná práce. Hlavně musíš být něčím, dokázat něco, někým se stát. Podobné věty na nás útočí ze všech stran. I když v poslední době se čím dál víc mluví o práci na volné noze, čím dál víc lidí přemýšlí o tom, co za práci dělají a proč ji dělají. A peníze přestávají být hlavním důvodem. A čím dál víc lidí přemýšlí i nad tím, jak být se svými dětmi co nejvíc. To je skvělé. Ale pořád to ještě úplně nestačí. A já nějak čím dál víc vnímám, že tak úplně nestačí to všechno prostě nějak stihnout.

Na mateřské jsem měla čas. Spoustu času. Utřídit si priority. Rozmyslet si co vlastně chci. Co můžu stihnout a zvládnout. Čeho se budu muset vzdát. Čemu dám přednost. Ať už to přemýšlení bylo jakkoli dlouhé a často i těžké, vždy jsem došla k jednomu závěru. Teď jsem máma. Teď je ten čas tu být pro své děti. Neznamená to, že nemůžu dělat nic jiného. To bych sem nedávno nepsala tenhle článek. Mám moc ráda naši práci v Mámami. A vedle ní se taky věnuju spoustě dalším věcem, mám své sny a přemýšlím o budoucnosti. Děti a rodina jsou ale priorita. Ještě pořád. Není pro mě samozřejmost, že je mám. A nejsou mi překážkou. Jednou zase přijde doba, kdy budu naplno dělat něco jiného. Teď ještě není ten správný čas. Pro mě. Pro nás.

A co doma jako pořád děláš?

Čas od času slýchám otázky typu: „Co doma jako celé ty roky děláš?“ „Nechybí ti kolektiv?“ „Vždyť už máš děcka velký, už tě tolik nepotřebují.“ Často za nimi slyším otázku – „Kdy už konečně začneš dělat něco pořádnýho“?

Jo, občas mě podobné věty zastaví. Někdy taky zamrzí. Ale jen na chvilku.  A co teda vlastně celé ty roky doma dělám? O co se snažím? O co mi tolik jde? O čem tu vlastně celou tu dobu mluvím? Na čem mi tolik záleží?

Vedle všeho čím se zrovna zabývám, co mě baví, na čem pracuji, celé ty roky dělám jednu hlavní věc. Tvořím domov. Nám všem. A ne, není to vůbec lehká práce. Vlastně upřímně můžu říct, že si nejsem vůbec jistá, jestli vůbec kdy budu dělat nějakou důležitější. Každá vypraná pračka, každé vyžehlené tričko, každý upečený koláč, sobotní oběd, nedělní vycházka, přečtená pohádka. Všechny ty chvíle, kdy jsem doma a nejsem zrovna jinde. Všechno se to počítá. A záleží na tom. Vím, že teď to ještě není tolik vidět. Ale taky vím, že všechno, co udělám nebo neudělám teď, se někde v budoucnosti odrazí.

Každý jde nahradit. Nebo ne?

Na začátku školního roku bych nás chtěla všechny povzbudit. Až přijdou ty chvíle, kdy toho fakt budeme mít dost a v práci nebudeme stíhat a všichni nám doma půjdou na nervy. A ony přijdou, to víme všechny.

Přeju nám abychom si  v těch chvílích dokázaly v hlavě rychle srovnat priority. Pracovní úkoly se vždycky nějak udělají a nakonec v každé práci nás vždycky někdo může nahradit. V roli mámy nás nenahradí nikdo. Taky nás z ní nikdo nemůže vyhodit. Ta je naše. To je naše privilegium, ne přítěž.

Pro vás všechny, milé mámy, jsme taky psaly naši knížku Báječné oslavy. Není jen o tvoření, není jen o receptech. Je o domově. O všech těch malých drobnostech, které tvoříme většinou právě my, mámy. Jsou to většinou ty nejmenší věci a obyčejné činnosti, které pak z místa, kde bydlíme dělají domov. Texty, které jsem do té knížky pro vás psala, jsou právě o tom, že mám za to, že domov je to hlavní, co stojí za to tvořit. Není to snadná práce, ale má obrovský smysl. Je jen nás, jak tuhle příležitost uchopíme.

Před rokem jsem tu zveřejnila seznam věcí, které mě naučila moje vlastní máma, i když o tom možná ani sama nevěděla. Jeden z bodů zněl „Domov je takový, jaký je máma“. Souhlasíte?

Námět na tenhle článek vyšel vlastně z jednoho příspěvku na mém insta profilu @marketa_mamami a z reakcí na něj. Instagram je teď vůbec místo kam píšu asi nejvíc, takže pokud vás zajímá, čím žiju a o čem přemýšlím, najdete to právě tam. Tak se stavte, moc ráda vás poznám :)