Poslední prázdninový víkend před námi. Dnes ale nečekejte žádný článek k začátku školy ani nostalgické ohlédnutí za uplynulými týdny. To nejlepší na konec, říká se. My si to letos doma splnili. Po deseti letech a třech dětech jsme vyjeli pozdravit moře. A bylo to krásný. Článků o cestování s dětmi je všude plno. Já ten dnešní pojala tak nějak po svém. Trochu neprakticky, ale romanticky. Však mě znáte…

Neumím psát recenze

Já na recenze totiž moc nejsem. Nejde mi dost dobře popisovat stav ubytování, moc nezvládám psát o tom, co si rozhodně s sebou (ne)balit na dovolenou s dětmi, nemám dopředu prostudované kde je v okolí nejlepší možnost se najíst.

Já vím, že právě tyhle články bývají mezi nejvyhledávanějšími a nejčtenějšími. To si pak vždycky říkám, jak je super, že nemusím blog psát sama. Já totiž podobné články psát jednak neumím, ale ani je sama nevyhledávám. Když někam cestuju, většinou si o tom daném místě nestuduju téměř žádné informace. Vždycky se totiž těším na ten moment překvapení. A na tu atmosféru. No tak jo, abyste si zase nemysleli, že si se třemi dětmi jezdíme jen tak, kam nás vítr zavane, tak to zase úplně ne. Na ty plány, trasy a všemožné alternativy je u nás doma můj pragmatický muž. Já si pak můžu dovolit nechat se jen tak unášet. On je zase občas celý unešený ze mě. Hlavně v těch stresových situacích, kdy mu dojde baterka v mobilu a tím pádem je navigace na mé straně. Já totiž neumím číst v mapách. Vůbec. Jako fakt.

Neprakticky, ale romanticky

Takže já teď vlastně  vůbec nevím. Jestli sem psát o tom, jak jsme brzy ráno dobrodružně čůrali v kukuřičném poli, jak jsme se na hranicích bavili tím, že jsme počítali klobouky v okolních autech, jak moc dětem chutnala svačina připravená doma, kterou hladově ukusovali na odpočívadle u dálnice, jak jsme tipovali, který tunel bude nejdelší nebo jak jsme závodili, kdo první uvidí moře. Vyhrál táta. Děti spaly a já vůbec nejsem soutěživý typ. Nebo o tom, jak jsme se museli sami sobě s mužem smát, když jsme jeden přes druhého při jízdě kolem pobřeží děti upozorňovali, ať se pořádně dívají a hlavně se hezky kochají.

Nechci se moc rozepisovat, protože nějak takhle jsme pak prožili celý ten krásný, i když krátký týden. Večer se koupat při západu slunce, procházet se bosou nohou po vyhřátém molu, sedět v přístavu a pozorovat pohupující se lodě, užívat si vítr ve vlasech, a tak. Došlo mi, jak málo si člověk v běžných dnech uvědomí, kolik hezkých věcí během dne vidí a prožívá.

Všem pragmatikům, kteří tohle čtou se tímto omlouvám. Jsou prostě věci a chvíle, které se na digitální blogový papír tak úplně přenést nedají. Chtěla jsem se podělit aspoň maličko. O tu atmosféru. O chvíle, kdy nám bylo hezky.

Asi by se dal sepsat článek, co nezapomenout sbalit dětem k moři. Možná ho tu taky někdy najdete. Když se ale na ten týden dívám zpětně, nejvíc se mi vybavují právě ty momenty, které vlastně skoro nestojí za to někomu povídat, protože jsou nepřenosné. Jestli mi ale přijde něco, co naše děti ten týden ocenily ze všeho nejvíc, pak to byl fakt, že s sebou mají mámu a tátu. Bez nadsázky.

Ať to zní jak chce sladce.

Cestovatelský tip pro pragmatiky

Abych nakonec přidala aspoň jednu praktickou radu na závěr. Pokud se budete chystat na cestu do Chorvatska, pořiďte si přes internet elektronickou dálniční známku. Já ji tedy samozřejmě nekupovala, to ten můj praktický muž. Ale za tu radost v jeho očích, pokaždé když vystrčil tu malou krabičku z auta, ozvalo se pípnutí, závora se otevřela a my jen prosvištěli vedle stojící kolony aut, tak za tu to teda stálo :)

Pokud by vás přece jen zajímalo víc, nejen  z našich cest, sledujte můj instagram @marketa_mamami. Tam najdete nejen fotky, ale taky moje nejrůznější texty, které se na blog už většinou nevejdou.