Pustili jsme se s dětmi do odvážného kroku a navštívili jsme dva hrady a jeden bývalý – tedy zříceninu. Víc než gotika a empír je ovšem zajímaly meče, princezny, hradby a hlavně: „mami, kdy už tam budem?“

Na Svojanově nás hned po zaplacení vstupného přivítaly kamerunské kozy a zdaleka to nebyla poslední zvířata na hradě. Prohlídku interiérů jsme nechali jiným a pustili se za vyšším cílem – vylezli jsme na věž Hlásku. Schody tedy byly dost příkré, ale děti zvyklé z prolízaček si s nimi hravě poradily. A jak se píše v knížce Tajemný hrad Svojanov, i my jsme shlédli z Hlásky na lesy, které jsou nekonečné, a ve kterých se dějí podivné věci – hladové Jezinky, skřítkové Mezulíni, kterým vládne skřítek Pipiši a v dubovém lese za rychetskou loukou obr Pulusán. I bez prohlídky expozice je areál hradu zajímavý. Vyhlídky z hradeb, hluboká studna, voliéry s raněnými dravými ptáky, gotická zahrada s růžemi. A když už jsme byli sytí hradem, zastavili jsme se v hradní restauraci. Pak, abychom náhodou nenarazili na pana Hamrlíka, který každou půlnoc objíždí nádvoří na ohnivé svini, jsme nasedli do auta a jeli domů.

Tak, jak jsme na Svojanově parkovali až téměř u pokladny, na Pernštejn jsme museli šlapat do kopce. Nechali jsme se totiž zlákat na Slavnosti Pernštejnského panství, a zdaleka jsme nebyli jediní. Aut bylo na nejbližším parkovišti i příjezdové silnici bezpočet, tak jsme zajeli kousek níž, kde travnatá plocha za Nedvědicí byla skoro prázdná. K hradu jsme se dostali bez problémů po značené naučné cestě. Na nádvoří probíhal bohatý program, všude spousta stánků, kolotoč, který byl úžasně stylový s dřevěnými čarodějnicemi, erby, pivo teklo proudem. Byly připravené i hry pro děti jako srazit hlavu dřevěnému rytíři, trefit se s kopím a nedostat přitom ránu do přilbice. Velkým zážitkem byla přehlídka střílení z různých bambitek a děl, kdy jsme nestíhali dětem a zároveň sobě zacpávat uši. Opět jsme se prohlídky samotného hradu nezúčastnili, ale Slavnosti můžu všem doporučit k návštěvě i s malými dětmi. Rozhodně jsme se nenudili a jelikož jsme nestihli ochutnat všechny možné i nemožné placky, pletýnky, bramboráčky, tak se tam nejspíš příští rok vydáme znovu.

Kromě opravených a udržovaných hradů, jsme navštívili i jednu zříceninu. A to zříceninu hradu Štarkov. Lesní cesta se k ní příjemně klikatila a čím výš jsme stoupali, tím byla pěšina užší a méně přístupnější. Ke konci jsme už vlastně jen přelézali kameny a kolem nás se začaly rozpínat skály. Kdybychom nenarazili na informační tabuli a zmínce o hradu Štarkov, tak skoro ani nevíme, že jsme již v cíli. Jak jsme se totiž dozvěděli, při stavbě hradu byly využity právě skály okolo. Hrad pocházel ze 14. století, avšak svůj účel moc dlouho neplnil. Opuštěný hrad se záhy stal sídlem loupežníků a ač hluboké vysočinské lesy jsou jak stvořené pro loupežnické bandy, jsme rádi, že jsme zde nakonec žádnou nepotkali.