Když už si říkáte, že jste celkem za vodou, že děti už jen tak bezdůvodně nekřičí ani se na veřejnosti nevztekají, udělá vám nejmladší tříleťák uprostřed města scénu jako vystřiženou. Takovou jako ještě nikdy ne. Když ho nemůžete udržet ani uklidnit (drželi jste někdy vztekající se batole?) a vlastně vůbec netušíte co se v té jeho hlavě děje. Korunu tomu nasadí, když se s vypětím všech sil snažíte utišit jej v náručí a on začne z plných plic křičet, že chce domů za maminkou…co dělat?

Vydržet. Nějak. Nic víc se asi dělat nedá. Já aspoň za ty roky na nic lepšího nepřišla. Za pár chvil se už zase směje jakoby nic. No tak jo, jedeme dál.

p.s. Za fotku díky ségře. Taky si tím trochu vyžehlila tu škodolibou poznámku o tom, že vypadám jako neschopná chůva. Starší sestra, znáte to… :)