Možná to znáte. Stojíte ve frontě a v kočárku nebo za ruku máte batole, které po chvilce zjistí, že se nudí (jako 90% všech lidí v obchodě). Po další chvilce zjistí, že se nudí tak moc, že to potřebuje sdělit (jako 90% lidí v obchodě, kteří to začnou sdělovat člověku stojícímu za sebou). Jenže batole negativní emoce většinou sděluje řevem, křikem, pláčem. A najednou se 90% procent lidí v obchodě přestane nudit. A hledí na Vás. Pohoršeně, a v očích jim čtete otázku „Co s tím, matko, uděláš?“ Někteří to nevydrží a utrousí (potichu, aby to vypadalo, že to jako nemůžu slyšet, ale dostatečně nahlas na to, abych to nepřeslechla): „To je hrozný, jak ty děcka křičí. To já už bych mu teda dala přes zadek!“
S první půlkou věty nemůžu než souhlasit. Možná Vám řeknu tajemství, ale matky taky nesnáší křík (nejen) svých dětí. Neznám nikoho, kdo by si ho užíval. Jsou lidé, kteří po čase trochu otupí. Ale jen trochu. I mámy jsou jen lidi. A mají ušní bubínky – fakt! A druhou půlku věty nechápu. Dítě křičí, tak mu dám na zadek…a co myslíte, že se stane? Ano, začne křičet ještě víc :)
Co v takových chvílích dělávám? Jak kdy. Občas pomůže říct básničku, občas vzít do náruče, občas taky vůbec nic. Jediné co vím je, že za rok bude líp, protože dvě z mých tří dětí už se ve frontě nudí potichu.
A že si těch deset lidí přede mnou o mně myslí, že jsem úplně neschopná matka? Asi myslí. Jenže sotva vyjdu z obchodu, to dítě se začne smát a holky mi budou něco vykládat a on mě zase někdo zastaví a řekne mi, jak mám ty děti krásně vychované…
Mateřské paradoxy.

Naštěstí mámu mámou nedělá počet (ne)zvládnutých hysterických scén. Ono je to všechno trochu složitější. A těžko někoho hodnotit. Všechny uvidíme až za pár let…jestli jsme měly ten správný směr…