Čas od času dostávám podobnou otázku. Od přátel či známých, tedy spíš těch známých, protože přátelé vědí své :)

Je tím většinou myšleno, jak můžu dohromady zvládat péči o tři děti, domácnost, podnikat a ještě si jen tak blogovat. Dnešní svět je zvláštní. Všichni jsme neustále on-line, vídáme se na sociálních sítích, ač v reálném životě ty stejné lidi nevidíte třeba celá léta. Mailujeme, tweetujeme, posíláme si „selfíčka“, blogujeme…a kdy vlastně stíháme žít? Je jasné, že na internetu (i díky chytrým telefonům), trávíme daleko více času než naše mámy, ale protože stále potkávám lidi v obchodech, v tramvajích (často i s knížkou v ruce), maminky na dětských hřištích, asi to s námi nebude ještě tak zlé :)

Z facebookových profilů či blogů člověk lehce nabude dojmu, že ten druhý neustále jezdí na dovolenou, pije poobědovou kávu, šije nebo si nakupuje spoustu věcí ke zkrášlení sebe sama či svého domova. Je to vlastně podobné, jakobychom si každý tvořili náš vlastní lifestylový časopis se vším co k němu patří. Tedy s nablýskanými a vyretušovanými fotografiemi a líbivými články. A víte co? Mně osobně to vůbec nevadí. Ráda se podívám jak hezky si dokáže někdo zařídit byt, jaké skvělé věci dokáže vyrobit nebo se ráda pokochám fotkami míst, kam se třeba ani nikdy nedostanu. Ale všechny tyto informace beru jako pouhý střípek reality. Jako kousek obrazu, nikoli celé plátno.

I u nás se žije naprosto běžným životem. Peru, žehlím, vařím. Ráno se s mužem střídáme kdo vede nejstarší dcerku do školky a kdo ji vyzvedne…uklízíme a někdy se nám taky nechce, takže pak se nám doma válí prach, děti občas mají blbou náladu a já zase nemám náladu na ně. Někdy se hádáme a často jsme tak unavení, že už ani nemluvíme. Jako všude jinde.

Do psaní blogu bych se sama asi nikdy nepustila. Věděla jsem, že ho sama ani neutáhnu. Nechtěla bych u něj trávit tolik času a krmit ho články a fotografiemi. Ano, stojí to čas. I proto nepíšeme články každý den a ještě se v nich střídáme.A stejné to bylo i s naším e-shopem. Když jsme se rozhodovaly, jestli do jeho založení vůbec jít, myslím, že nakonec rozhodlo především to, že na to budeme tři. Já tenkrát byla v 6. měsíci těhotenství a v duchu si říkala „Jak tohle dopadne“? A jde to. Když nestíhá jedna, pomůže druhá nebo třetí. Občas byly chvíle, kdy jsem zároveň kojila, zároveń vařila a do toho odepisovala na maily, ale i takhe to občas doma může vypadat.

Především, zatím dělám veškerou práci z domu a upřímně jinak si to zatím představit ani neumím. Když jsme byly s holkami v minulém roce na prodejních akcích, tak se zase museli zapojit tátové a babičky. Tak to prostě je. Víte, já nikdy příliš nevěřím článkům o harmonickém kloubení rodiny a kariéry. Dokud jsou děti malé a máma pracuje, někdo se o děti zkrátka starat musí. A je to náročné. Čím víc je dětí, tím víc.

Ale i když jsem s dětmi doma, snažím se je vést k samostanosti. To znamená, že máma je tu pro ně. Máma jim uvaří, vypere, vyžehlí. Máma si s nimi povídá a pomáhá jim řešit problémy, ale rozhodně si s nimi celý den nehraje na koberci. Když byly holky ještě malinké, často jsem s nimi opravdu půl dne proseděla v dětském pokojíčku (a často tak nestihla ani uvařit), ale dnes už si vyhrají samy, mají také svoje zájmy, svoje tajemství, ke kterým mě ani nepotřebují. Matěj tenhle rodinný model přebral naprosto automaticky, ale pravda je, že pokud zrovna není v postýlce, tak mu asistenci samozřejmě ještě dělám, protože roční dítě, které sotva stojí na nohách, samohlídatelné opravdu není :)

Takže za mě mají blogy i další vymoženosti dnešní doby své místo. Minimálně se jejich čtením dá ušetřit za všemožné časopisy a magazíny :) Ale nehledejte za nimi pravý odraz života. A upřímně, sama bych se ráda zeptala té dámy na úvodní fotce, jak to všechno stíhá…

Budu ráda, když dáte vědět, jak vy vnímáte dnešní virtuální realitu našich životů :)